Renata se do Havlíčkova Brodu přistěhovala ze západních Čech už před více než deseti lety. "Osud tomu chtěl, že jsme tu už zůstali," říká dnes matka dvou dospělých dcer. Během oněch deseti let začala využívat služby FOKUSu Vysočina a dnes pracuje v jednom z gastroprovozů našich chráněných dílen.
V Brodě si brzy našla práci, ale bezduché zaměstnání ve velké firmě pro ni spíše bylo zlo. Tvrdé podmínky a požadavky se na ni nedobře podepsaly.
Sklopí oči a vzpomíná. Zdá se mi to, nebo o této minulosti hovoří až nějak moc tichým hlasem? "Byl tam hrozně špatný kolektiv, do toho se objevily další problémy."
Zdravotní komplikace na sebe nedaly dlouho čekat. Zřejmě tak trochu logika věci.
"Trpěla jsem silnými depresemi a bipolární poruchou. Byla jsem pořád šíleně unavená, nic mě nebavilo. Čas od času se dostavily silné záchvaty, při kterých jsem omdlívala a nic si nepamatovala," vzpomíná. Pohnutí v jejím hlase je skoro hmatatelné, zdá se že se ho snad můžete dotknout prsty. Paměť se prostě oklamat nedá. Má totiž hodně vrstev. Je třeba ji oloupat jako cibuli.
"Byla jsem asi čtyřikrát hospitalizována na psychiatrii. Pak mi ale moje lékařka doporučila služby FOKUSU Vysočina, kam jsem začala docházet." Jak sama Renata říká, začala získávat zpět životní jistotu. Možná postupně, přesto však jasně.
"Vloni se nakonec objevila práce v nově otevíraném bistru a já nastoupila. Víte, hrozně mě to tu baví." Její hlas najednou získává úplně jiný tón. Veselý a pevný.
Do bistra chodí každý den na čtyři hodiny."Jsem tady hrozně spokojená, baví mě dělat třeba chlebíčky. Je tu výborný kolektiv a ráda chodím mezi lidi, kteří mají podobné problémy. Není tu žádná rivalita, vlastně si tu odpočinu. A hlavně jsem tady získala klid," dodává.
Její směna zrovna končí, takže už půjde domů.
Když se smíchem před odchodem obejme svoji kolegyni, sami v sobě něco niterného ucítíte. Teplo někde u srdce. Je to pocit, že tohle prostě má smysl.