V Centru duševního zdraví v Havlíčkově Brodě, které FOKUS Vysočina provozuje společně s havlíčkobrodskou psychiatrickou nemocnicí, pracuje také peer konzultantka Hanka. V jejím životním příběhu se možná může najít spousta z nás.
Hovoří o sobě velmi kultivovaně a v hovorně Centra duševního zdraví z ní vyzařuje přirozený klid a máte pocit, že jste v její společnosti v bezpečí.
„Vyrůstala jsem coby jediné dítě starších rodičů, kteří mi dávali hodně lásky. Jejich vztah už však tak bezproblémový nebyl, především vinou otcova vřelého vztahu k alkoholu.“
Sama říká, že byla veselým a bystrým dítěte, neměla problém si najít kamarádky. Po otci zdědila hudební vlohy, od první třídy chodila na hodiny klavíru, později se stala členkou pěveckého sboru. Učení jí na základní škole nedělalo žádný problém, velmi dobře prospívala. Ale..
„Na konci sedmé a též i v osmé třídě jsem se ještě i s jinými spolužáky stala obětí psychické šikany, kdy se nám někteří vrstevníci posmívali kvůli dobrému prospěchu nebo třeba vzhledu,“ vzpomíná.
Po základní škole Hanka nastoupila na gymnázium, našla si kamarádky, se kterými si rozuměla a v kolektivu se cítila dobře.
„Studium mne bavilo, vynikala jsem především v humanitních oborech a celé čtyři roky na škole jsem veškerý volný čas kromě své milované hudby věnovala jedinému cíli – dostat se na vysokou školu.“
V budoucím studiu viděla možnost, jak se osvobodit z disharmonického prostředí, kterému otec despoticky vévodil.
„Odmaturovala jsem sice na samé výborné, na vytouženou vysokou školu jsem se však kvůli velkému počtu uchazečů nedostala. Chtěla jsem ale co nejrychleji opustit rodinné hnízdo, proto jsem se neuváženě přihlásila na pro mne nevhodnou Vyšší odbornou školu ekonomickou. A to jen abych už nemusela být přítomna neustálým hádkám mezi rodiči."
Jenže. Ve škole se jí nelíbilo a studium ji nebavilo. A pak..
První potíže
„Na konci prvního ročníku se začaly objevovat první příznaky psychických potíží, jako nervozita, podrážděnost, apatie a především problémy se spánkem. Obvodní lékařka mi doporučila návštěvu psychiatra, který mi po vyšetření a vyhodnocení psychologických testů ihned doporučil hospitalizaci na psychiatrickém oddělení jihlavské nemocnice. Do školy jsem už zpět nenastoupila, protože po měsíčním pobytu v léčebně ještě v rychlém sledu následovalo dalších sedm hospitalizací v Brně a Havlíčkově Brodě.“
Hance byl dokonce kvůli psychóze přiznán invalidní důchod.
Z dříve velice společenské, otevřené, aktivní a veselé dívky se stal úplně jiný člověk.
„Stranila jsem se lidí, nic mě nebavilo, v mé duši se téměř natrvalo usadil velký smutek.“
Naštěstí brzy nastala změna.
Splněný sen
„Moje lékařka mi sdělila, že v našem městě rodič jednoho psychotického chlapce zakládá klub pro takto nemocné. Ti tak dostanou možnost občasně sdílet své osudy, chodit spolu na výlety nebo dělat nějakou jednoduchou činnost v nově vznikající terapeutické dílně. Do společnosti se mi po dlouhé době samoty nechtělo, bála jsem se posměchu. Maminka mi však dodávala odvahu. Řekla jsem si, že vlastně nemám co ztratit. A opravdu jsem po dlouhé době vyrazila mezi tyto podobně osudem zkoušené lidi,“ říká.
Ostatní ji přijali přátelsky a její životní linka se začala opět narovnávat.
„Konečně jsem se někde opět cítila s někým dobře a mohla někam patřit. Viděla jsem, že práce sociálních pracovníků je opravdu zodpovědná a náročná, avšak zároveň smysluplná a naplňující. Podala jsem si proto přihlášku na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci, obor Sociální a charitativní práce, úspěšně zvládla přijímací zkoušky a mohla nastoupit na dálkové studium. Ve druhém ročníku jsem při praxi zavítala i do Denního centra pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, kde mi po absolvování byla nabídnuta práce. Nastoupila jsem na pozici pracovníka v sociálních službách, po ukončení vzdělání potom na vysněné místo sociálního pracovníka.“
Předává svůj příběh dál
Hance se začalo dařit nejen pracovně, ale i v osobním životě.
„Při návštěvě u příbuzných jsem se seznámila s mým budoucím mužem. Začali jsme se scházet, potom i společně bydlet a po šesti letec jsme se vzali. Manžel je mi oporou, zejména nyní, v době stáří a nemoci mé maminky, o kterou mi pomáhá se starat. Tatínek zemřel před rokem, předtím trpěl stařeckou demencí a prodělal mozkovou mrtvici.“
Vloni v srpnu byla Hana přijata do FOKUSU Vysočina v Havlíčkově Brod. Svůj příběh tak může vyprávět dalším lidem.
Denně se setkávám s klienty s duševním onemocněním, kterým se snažím předávat naději v jejich cestě k úzdravě. Dávám tak druhým lidem to, co jsem sama kdysi přijala - pokoru, lásku a sebepřijetí.“