292_dscf6052_2.jpg

středa, 30. října 2019

Zvláštní klička osudu přivedla Lubomíra Šulu z Nového Města na Moravě k dobrovolnictví.  Začal s ním totiž v okamžiku, kdy by na něco podobného jiní neměli ani pomyšlení. A nyní i se zdravotním handicapem dokazuje, že pomáhat druhým může takřka každý.

Profesí ve svém životě Lubomír Šula vyzkoušel hodně. Pětapadesátiletý rodák z Uničova na Olomoucku je původně ekonom se středoškolských vzděláním a jako účetní se také podstatnou část svého života živil.  Už v mládí mu však nebyly cizí aktivity, za které neočekával žádnou odměnu.

„Asi od dvaceti jsem se věnoval dětem jako vedoucí pionýrského kroužku.“ S dětmi pak spojil i část svého pracovního života. Nejprve se stal vychovatelem na internátě a později, když se přestěhoval do Nového Města na Moravě, byl prvním ředitelem zdejšího Domova dětí a mládeže – Klubíčko. „Když jsem odešel, otevřel jsem si zverimex a pak, jednoho dne, mě takříkajíc klepla pepka,“ říká vlastně s úsměvem na tváři při rozhovoru ve vestibulu novoměstské nemocnice.

Příhodnější místo k rozhovoru bychom hledali těžko.

„Právě tady totiž začíná můj příběh dobrovolníka,“ říká tiše a skromně Šula.

Všiml si plakátu

V roce 2016 si po mozkové příhodě poležel měsíc a půl na zdejší neurologii s levou částí těla prakticky ochrnutou. Jako mnoho dalších lidí s podobnou příhodou, později putoval na dva a půl měsíce do známé Hamzovy odborné léčebny pro děti i dospělé v Košumberku. „A tam mě z vozíku postavili na nohy,“ podotýká důrazně a vděčně zároveň.

 „V prosinci 2017 jsem se tam, jako už poněkolikáté, jel znovu podívat. Všiml jsem si plakátu, že hledají dobrovolníka. To mě zaujalo. Říkal jsem si, že tam stejně jezdím často, tak aspoň třeba budu k něčemu prospěšný.  Tak jsem se ozval na kontakt na plakátu a už s pomocí hlineckého dobrovolnického centra FOKUSu zařídil potřebné dokumenty. Při oficiálním dobrovolničení je vlastně docela dost administrativních bariér, které je třeba vyřídit. Možná, kdybych to měl dělat sám, tak bych se na to vykašlal. Byl jsem moc rád, že mi s tím někdo pomohl,“ tvrdí.

Na start si ještě Lubomír Šula musel počkat, nejdříve jej zbrzdila chřipková epidemie v Košumberku, ale na jaře už začal naplno. Vždy se sejde se sociální pracovnicí, která dopředu zjistí, kteří klienti by chtěli společnost pana Šuly využít. S nimi se sejde povětšinou odpoledne na hodinku či dvě a zkrátka jim dělá společnost. Povídá si s nimi, občas s nimi vyrazí ven – pokud to jejich zdravotní stav dovolí.

Zdánlivě snad banální, ale pro mnoho lidí důležité.

 „Povídáme si o tom, co se jim stalo, jak se jim tam líbí, co třeba v životě dělají. Občas si něco zahrajeme a podobně. Je toho velká spousta. Vlastně jsem tak trochu nemocniční klaun pro dospělé a chci, aby se trochu odreagovali od svých starostí,“ vysvětluje.

Vyslechne mnoho příběhů

Sám má po mrtvici určité problémy s mluveným projevem, ale to jej nemůže od pomoci ostatním odradit. Ukazuje, že ani zdravotní handicap není překážkou. Když se chce, tak to prostě jde. „Vůbec neřeším, co si o mě třeba jiní říkají. Vždyť právě tam vidím, že spousta lidí na tom zdravotně ještě hůř než já, tak proč bych si stěžoval. Myslím, že jsou pacienti většinou rádi, když přijdu. Občas si tak vyslechnou opravdu zajímavé příběhy a osudy lidí. Někdo má psychické obtíže, na někoho nemá čas jeho rodina, nebo třeba už nikoho nemají.“

Padesát kilometrů tam i zpět

Až na přímý dotaz pan Šula skromně zmíní, že vše podniká na vlastní náklady. Navíc už jen samotná cesta na místo není úplně procházka růžovým sadem. Padesát kilometrů hromadnou dopravou po okresních cestách s několika přestupy mu zabere zhruba tři a půl hodiny a zpátky skoro hodin pět! Upřímně, mnoho z nás by to mohlo odradit.

Lubomíra Šulu nikoliv.

„Jezdím tam vždy zhruba jednou za měsíc a půl na cca tři nebo čtyři dny. Také záleží na počasí a dalších okolnostech,“ dodává.

Dobrovolnictví mu prý dává tři hlavní věci.

„Vím, že k něčemu jsem. Mohu se nějak realizovat a pak…někomu mohu dát mým příběhem naději do budoucna. To je důležité, vždyť naděje umírá poslední a lidé ji potřebují slyšet.“

Pomoc v Košumberku nakonec možná není poslední podobnou aktivitou, na kterou si bývalý ekonom troufne.

„Přemýšlel jsem o dalších věcech, kde bych mohl být platný. Třeba nějak při práci s dětmi. Nebo bych chtěl dělat osvětu proti kouření, sám jsem totiž býval silný kuřák a moc se mi to nevyplatilo,“ tvrdí smířeně.

Zvláštní osud, že?

Lidská vůle zkrátka nezná bariéry.

Klikni na mapku a najdi nejbližší pomoc

Třebíč Jihlava Žďár n/S Pelhřimov Havlíčkův Brod Hlinsko

 

facebook
 

 

 

Naši dárci

Přihlášení k odebírání newsletteru

Jméno
Příjmení
E-mail

© 2019 FOKUS Vysočina Administrace

Web: Crespo | Design: TNK